home  blog  recenze  email
  poesie
    próza
   články
překlady


Prolegomena

(Z připravované prózy)

Kajetánův dům stál na potoce. Podivná věc, ale prostředkem světnice rokotala bublající horská strouha. A aby to bylo ještě zvláštnější, voda protékala přímo pod habrovým stolem. Na jednom břehu sedí na rozklížené skřípavé židli starý Kajetán a na druhém já, jedenáctiletý plavovlasý chlapec s rozpálenýma ušima.

Vzpomínám si, že se kolem nás rozpínala jedna z těch vzácných zamhouřených nocí, kdy dráty elektrického vedení, prověšené mezi gigantickou elektrárnou v Dětmarovicích a dřevěným trupem Kajetánovy chalupy, ztrácely z jakéhosi neznámého důvodu vodivost, a v té prvotní, ničím nenarušené temnotě začínalo vše od prvopočátku. Na celém světě bys nenašel více světla než je v rejsčím oku, jež se leskne na dně černé nory. Zázrak, tajemné výpadek proudu! Předpokládám, že v tom měl prsty Kajetán. Jistě! Všiml jsem si dokonce škodolibého uspokojení, jež hrálo v koutcích jeho úst. Určitě si představoval bezradného inženýra ve stříbrné kombinéze, jak sedí u centrálního bzučícího kondenzátoru, v němž chaoticky víří kulaté elektrony. Každá elementární částice se pojednou mění v miniaturní Démokritovu hlavičku, stříbrný inženýr zalamuje ruce, nemůže totiž hlavatý proud usměrnit, vysoká čela Démokritů do sebe narážejí a strašlivě třeští, do jejich bujných iónských brad se sypou řasnaté jiskry, vše se zrychluje, až nakonec kondenzátor zcela vyhoří - jeho kovovou kostrou se proplétají oranžové stuhy plamenů roztřepené modravými nitkami. Ano, Kajetán dokáže způsobit nejrůznější věci. Jednou jsem dokonce slyšel naše sousedky, jak o něm tvrdí, že je „planetník“ a „oblakář“.

Ve tmě za oknem poletovaly rozsochaté vločky. Kajetán zapálil voskovici a vetkl ji do svícnu. Když ji nesl, horký rozpuštěný vosk skapával na jeho žilnaté ruce. Ach, jak rád jsem sloupával tenhle ztuhlý parafín! Ve žlutých rozpukaných skořepinách jsem nacházel skutečné odlitky jeho vydutých žil. Okolí Kajetánova zápěstí bylo možno přirovnat leda k divadelnímu provazišti! Jednou jsem si dokonce uschoval pár těchto parafínových relikvií do kartonové krabičky, podobně jako středověký Řehoř z Tours, který si dovezl z hrobu sv. Martina kus vosku a ten umístil na nejvyšším stromě uprostřed vinohradu, aby ochránil hrozny před krupobitím.

„Na počátky byla prý jenom dvě vejce. Měkká a lesklá vejce kroužící v temném prostoru“, fantazíroval Kajetán a cenil drobné spravované zuby, které s každým vysloveným slovem blýskly jako chróm na řídítkách dětského bicyklu. „Jednou se vejce srazila a praskla – z jednoho se vyklubala Země a z druhého nebe, její manžel. Z jejich svazku se narodily všeliké rostliny a později vlk a člověk“, pokračoval zarděný stařeček, jenž se nechal strhnout kouzlem vlastní noční kosmogonie, přivíraje šikmé svítící oči zatažené zmačkanými vachrlatými víčky, víčky, která připomínala dva pergamenová stínítka.

Poslouchal jsem Kajetánovu kosmogonickou úvahu a současně pozoroval vzrušené kmitání vrásek obkružujících jeho malá, jakoby dětská ústa: ty vrásy jsou dílem neohrabaných škobrtajících školních kružidel, pomyslel jsem si. Kdybych jeho líce obrátil naruby, jistě bych uviděl nemotorné kresby zbojnických pelešišť a první nejapné chlapecké črty, které se tak podobají falickému přehánění z krétských amfor. Přede mnou seděl děd-dítě, a já jsem s určitostí věděl, že trasy jeho lebečních švů vyryla rotující jehlice barevné káči, která se dosud točí. Dědova hlava se skutečně chvěla! Tak silně nadskakoval baňatý kužel prohánějící se po jeho lebce! Nad lesklou pleší vířily rozmazané pruhy svatozáře dětství.
Kajetán rozmíchal ve sklenici žubrovky žloutek a pak ji vpravil do žaludku.
„A stařečku, já jsem slyšel, že svět je Boží dílo“, řekl jsem skoro šeptem z obavy, abych na sebe neupozornil pouhým vyslovením Jeho jména.
„Ne, ne, nebyl a není žádný Bůh, chlapče. Je jenom Nebe a Země. Říkám ti, že Země byla kdysi jako lidská bytost. Měla hlavu, ruce a nohy a nade vším se vypínalo její olbřímí nekonečné břicho. Naši předci se na tom břiše zabydlili. Jednou si ležící Země uvědomila, že kdyby vstala, svrhne celý lidský rod do tmavých hlubin všehomíra. Dobrotivá Země se proto rozhodla z vlastní vůle zemřít. Z jejích údů vznikly dnešní pevniny. Jenom oči země jsou nesmrtelné a jejich bělmy jsou slunce a měsíc“, uzavřel Kajetán svoje pohádkové vyprávění, které však neznělo moc přesvědčivě a tudíž nemohlo otřást mojí vírou v existenci božské bytosti.
„Říkaš, stařečku, že Bůh není, ale já jsem ho potkal ve snu!“, odhodlal jsem se bránit svoji pravdu. „Ano? To je tedy jiná. Mohl bys svého Boha popsat?“, řekl Kajetán předstíraje upřímný zájem. „Jistě. Štíhlý, vysoký, šedovlasý děd se železnou olovnicí zavěšenou na dlouhé bílé bradě!“, zarecitoval jsem jedním dechem. Lhal jsem. Ve skutečnosti jsem si Boha představoval úplně jinak, ale protože jsem se za tu nedůstojnou představu styděl, musel jsem zalhat. Podoba Boha byla totiž v mé fantazii odvozena ze samotného slova, přesněji ze znění tohoto slova: pokaždé, když jsem vyslovil slovo Bůh, zhmotnil se mi do podoby obrovského hliněného hrnce s hrozivýma ušima. Můj Bůh je baňatý hrnec – esence baňatosti, ideální baňatost.

Na tomto místě nemohu nevzpomenout svých protopubertálních snů, v nichž mě pronásledovala macatá prsatá Božena, ženský derivát Boha, objímala mě a hnětla mé chlapecké tělo, a já jsem tonul v její horké hlubině, spojoval jsem se s její obří ženskostí, která mě děsila a které jsem se přitom vůbec nebránil. Dodnes ve mně jméno Božena evokuje bující, věčně neukojenou plodnost a nezadržitelné laktační žlázy.

Tedy Bůh – hliněný hrnec stojící jako děsivá pohanská modla v egyptských temnotách. A stejně jako v případě Boženy, nějaká nedefinovatelná síla mě přitahovala k jeho širokému černému hrdlu, i když jsem cítil, že cosi nebezpečného dřepí na dně neprobádaného mlžného nitra. Bůh, Bůh, Bůh, opakoval jsem v duchu hrozivou slabiku, Bůh, Bůh, Bůh, Bohatý Bůh, a najednou jsem se přistihl, že to slovo volám do rozevřeného jícnu hrnce a on duní a opakuje po mně v hlubší strašidelnější tónině: bůh, bůh, bohatý bůh... Nic víc, jenom ozvěna a prázdná temná hlubina. Co se skrývá v té černé útrobě? Možná nic, děsivá prázdnota. Co když má nakonec Kajetán pravdu? Co když existuje jenom matka Země, olbřímí Božena, od níž nelze mít odstup a kterou není možno milovat platonicky? Avšak co je pak to, co způsobuje, že všechna naše nečestná jednání a slova se nám vracejí v dramatičtější a zmnožené podobě, abychom si uvědomili jejich skutečné důsledky, jejich významnost a tragiku. Možná právě proto zůstává nitro Boha prázdné, aby v něm mohly růst a mohutnět přízvuky, které bolí naše uši? Proč se člověk po staletí pokouší popsat svého Boha? Proč i já neustále rozebírám toto téma, v době, kdy už dávno není Kajetán a ani ten hubený jedenáctiletý kluk, který poslouchal jeho vyprávění s otevřenou pusou? Jen hliněný hrnec stojí dál na svém místě a duní prastarou větou: Boj se Boha, člověče...

„Dobrá. Nech si svého Boha s olovnicí ve vousech, já mám svoji Zemi, dýchající vesmír. Všehomír, jehož dechem jsou duše!“, řekl Kajetán, který nebyl schopen za žádných okolností zkrotit svou obrazotvornost a odvrátil hlavu k oknu, o jehož tabulky křesaly vločky roztlučené v nějakém skalním horském hmoždíři. Sněhový vír převrátil děravou psí boudu. Pak chvíli mlčel a nakonec klidným hlasem pronesl:
„Vždycky jsem věděl, že se duše mrtvých, jež bloudí mezi námi, živí něčím zbytečným, neužitečným, že se sytí povětřím, které vyplňuje škvíry mezi prkny dřevěných stodol“.
„Vídáváš duchy, dědečku?“, zeptal jsem se vyděšeně.
„Zkoušel jsi někdy přijít ke stodolám stojícím na kopci za mým domem ve chvíli, kdy zapadá slunce, kdy je skrz naskrz prosvěcuje červené světlo a ve všech škvírách plápolá zrnitý oheň?“, podíval se na mě Kajetán pronikavým zrakem a jeho lysá hlava se hned proměnila v archaický klapající aparát bratří Lumiérů, v podivný dvouoký stereoskop, jehož široce rozevřené oči promítaly na mé sítnici zhnědlé okénka ztraceného filmu. Ve sloupech starého žlutého světla vířila neprozkoumaná soustava zatoulaných prachových planet: několik prvních okének vyplňovaly roztřepené číslice, na dalších zapadalo slunce za horský průsmyk, v centru záběru hořela v rudých paprscích dřevěná nakloněná stodola stojící na okraji pastviny. Následoval záběr na dřepící průsvitné postavy, které sály povětří pomocí dlouhých slámek zasunutých do škvír mezi prkny a jež rostly vyprazdňujíce tento ladem ležící a jaksi nepatřičný prostor. Netušil jsem, že jejich objem může tak neskutečně narůstat, vždyť ty škvíry vypadaly tak nepodstatně! A přece, duše rostly jako bouřková mračna, jak džinové vypuštění z lahve a zakrátko zaplnily celé filmové plátno.
Když jsem sledoval Kajetánův film, přemýšlel jsem, kam následně vzduch z duší uniká? Chtěl jsem se na to stařečka zeptat, ale dřív než jsem stačil otevřít ústa, uviděl jsem ve vyleštěné plechové naběračce nad kamny nečekané pokračování: duše létaly po našem okolí a sedaly si jednou k němému Jankovi, který bydlel v malované skříni pod mostem, jindy zas ke zbožnému jurodivému Petrovi zvěstujícímu své evangelium ve vlacích mezi Třincem a Těšínem. Duše si k nim přisedaly a vypouštěly do nich průsvitný van, který naplňoval jejich hlavy zdánlivou prázdnotou, která ve skutečnosti vytváří základ čisté existence.
„Co tak zíráš?“, přerušil náhle fantastické představení vysmátý děda
Místo odpovědi jsem přeskočil bublající, zpěněný potok a odhodlán zůstat navždy na Kajetánově břehu, zatížil jsem jeho stařecká, marionetová kolena.
Tehdy jsem se také rozhodl, že budu strkat prsty do škvír mezi prkny, a že je budu namáčet do této lidmi nevnímané prázdnoty, dokud mi to dovolí štíhlé chlapecké dlaně, dokud se nestanu dospělým mužem.

Lumír