home  blog  recenze  email
  poesie
    próza
   články
překlady

Marzanna Kielar




Soumrak


Tmavé plesknutí vrány v povodí ticha.

a vůně, jakoby semletá v ústech: je cítit
po natích nasáklých nahnědlou mízou října,
podzimní mošt kvasí prosycený kouřem;
pod břízami tlí nevyhrabané opadané listí.
Ze dne zůstalo málo, zacelená prasklina,

oheň na poli,
jeho kostra z větru



Rukopis


rašeliniště podzimu - dech topolů a šedých olší
se krátí; světlo je zakrnělý, bledý bonsaj,
vzpříčený v proudu poledne;
vítr postrkuje doutnající chrastí,
drť listí rozházenou v roli kovového pletiva,
jakoby nehlasně vyslovoval slova cizího jazyka
a cítil spojnice drátů, vyryté slabiky
pod jinovatkou



Anaxágorovo nebe


stébla osychají. Vlna velrybích svahů
oddechuje za řekou — mělčinou polí, mokřin; blízko,
u samého břehu, leží ve studené vodě
olšové šišky, duna hrubého štěrku,
oblázků, prostoupená tvrdými, rychlými záblesky.
A také drť mraků, jakoby vyoraná z šedých jílu, usazená výš,
pod povrchem —
kladu ruce do vody, do jejích obratných osidel,
do pastvin vodoměrek;

nebe v rukávě zálivu, chráněné před proudem, odpaluje kořeny
pobřežních vrb (nebe, jakoby navršené z kamení,
které by možná popadalo

kdyby letělo pomaleji)


Lumír