home  blog  recenze  email
  poesie
    próza
   články
překlady
Hrušky na vrbě




Wisława Szymborska, polská básnířka, nositelka Nobelovy ceny za literaturu (1996), navštívila v půli května Slezsko, přesněji Český Těšín a Vendryni. Přijela na pozvání třineckého polského Klubu kultury. Na organizaci této významné návštěvy se podílel vendryňský literární sborník Weles.

Setkání s neuvěřitelně vitální a milou, téměř osmdesátiletou básnířkou se uskutečnilo ve vendryňské polské obecné škole, kterou jsem před dvanácti lety vychodil. Od té doby jsem školní budovu nenavštívil a v paměti jsem si ji uchoval coby vrchol monumentální architektury se sloupy a schodišti v měřítku starověkých římských lázní. Jaké bylo mé překvapení, když jsem po letech vstoupil do skromné, nevysoké vesnické školy a zjistil pravý stav věcí. A zdálo se, že už nejsem schopen vnímat tyto prostory stejně, jako když jsem byl malý chlapec. Záhy se mi však díky paní Szymborské, jež vyprávěla o svém dětství, původní chlapecká optika vrátila. A bylo to ve chvíli, kdy básnířka vzpomínala na své rodiště, městečko Kórnik u Poznaně, na červenou prkennou podlahu a nohy stolu a židlí - vzrostlé sekvoje. A snad jenom proto, že jsem měl mysl zjitřenou nebetyčností vlastních dětských pralesů, vybavila se mi najednou věc, na niž bych si za normálních okolností nikdy nevzpomněl - totiž skutečnost, že jsem jako malý hoch rodiště Szymborské navštívil a ve zdejším zámeckém parku mi kdosi ukázal podivný strom: smuteční vrbu, jež rodí trpké, šedé hrušky.

Odpoledne, když jsem s paní Szymborskou vedl rozhovor, jsem se o vrbě s hruškami zmínil. Básnířka se usmála a řekla, že si jako malá pod tímto neskutečným stromem, jenž je výsledkem pokusů jistého hraběcího zahradníka, často hrávala. Její otec totiž pracoval na zámku jako knihovník - kórnická bibliotéka přitom patřila k nejvýznamnějším v Polsku, byla zde cenná sbírka rukopisů a prvotisků. Nedalo mi to a hned jsem se jí zeptal, zda není dnešní poezie v obdobné situaci jako ona vrba obtížená hruškami. Shodli jsme se na tom, že ano. Zázračný strom stejně jako poezie je důkazem toho, že kromě reality nazírané prakticky a často nudně existují i věci na první pohled nereálné, nepotřebné, ale fascinující. Na druhou stranu je však poezie stále častěji hodnocena jako něco podezřelého, ba trapně směšného. Smuteční vrba obtížená hruškami… S tím souvisí i nepříjemný jev, který mezi mnohými básníky mé generace pozoruji: autoři poezie se často ke svému básnictví veřejně nehlásí, stydí se za to, že poezii píší, a na otázku "čemu se věnujete?" odpovídají vyhýbavě nebo vůbec. Podobná situace je patrná i mezi některými čtenáři poezie. Jeden můj přítel se mi nedávno svěřil, že se ostýchá otevřít básnickou sbírku ve vlakovém kupé. Obává se pohledů cestujících a toho, že by byl po dobu společné cesty vnímán jako podivín. Když chce číst verše ve vlaku nerušeně, přesouvá se do jídelního vozu. Tam je to prý u sklenky vína snesitelné… Tlak doby, která vyznává normalitu a uniformitu, je vskutku obrovský.

Paní Szymborska přirozeně podobné problémy nemá. Její víra v poezii je neotřesitelná, a ačkoli vidí, jak se postavení básníka v rámci společnosti za posledních několik desetiletí změnilo, nevnímá situaci tragicky a nevěří v extrémní pokles zájmu o básně a jejich autory. Poezie podle ní nikdy nebyla záležitostí mas, byla vždy věcí v dobrém slova smyslu elitní. Co má však chudák mladý básník s přetrvávajícími pochybnostmi o nepatřičnosti poezie dělat? Může se utěšovat skutečností, že mnozí velcí básníci dob minulých utržili od svých rodičů kvůli škrábání básniček výprask lískovkou mnohem tlustší a reálnější, než je pomyslná lískovka dnešního hyperkonzumního světa. Neplačme proto nad osudem poezie pod smuteční vrbou, radši si pod ní hrajme, jako paní Szymborska.

Na závěr ještě jeden příměr: Loni v létě jsem sledoval skupinku malých chlapců a děvčat procházející se po strništi. Hlouček drobných tvorů našlapujících opatrně na jehličky zkrácených stébel. Kdo z nás podobnou chůzi zkoušel, ten ví, jak bolestivá a zároveň slastná je. Na chodidlech jsou drážděny tajemné body - je to jakási žňová slovanská akupunktura. Bolest ve slasti - slast v bolesti. Podobné pocity zná každý, kdo někdy psal verše.

Neustaňme v procházkách po strništích!

(Text byl přednesen 26. května v Praze v rámci konference Poesie dnes, kterou pořádala Obec spisovatelů ve spolupráci s Centrem Franze Kafky.)

Lumír