home  blog  recenze  email
  poesie
    próza
   články
překlady
Můj František Halas




Vážení a milí,

Když mě Ludvík Kundera požádal, abych promluvil u hrobu Františka Halase coby zástupce českého básnického mládí, srdce se mi roztlouklo a prostoupilo mě šimravé a trochu vyplašené vzrušení. Ten vzruch a tréma ještě povyrostly po příjezdu do Kuního města pod vrchy Milenkou a Nevěrným.

Čím je tedy František Halas pro dnešního mladého básníka? Moje vyznání musí být zcela osobní, neboť se neodvažuji hovořit o vlivu Halasovy poezie na ostatní mladé tvůrce.

S Halasem jsem se důvěrněji seznámil až v době mých brněnských studií a to jsem zatím vůbec netušil, jak blízko jsem měl k tomuto básníkovi ze svých husovických a obřanských předměstských podnájmů. Brněnskou periferii jsem tehdy neměl rád, utíkal jsem z ní do lesů proti proudu Svitavy, přes obřanské hradiště, kolem skály s pravěkou rytinou tajemné ptakoryby až do Bílovic a dál ujížděl vlakem na sever, Halase nebo Holana v kapse kabátu. Během jedné z těchto cest jsem si do zápisníku někde u Zboňku poznamenal tyto věty:

Kolem trati je plno dětí. Kolem trati je plno dětí s klacíky, dětí v korunách stromů. Zlatovlasá holčička sedící v okně domu mává na vlak a já si představuji, jak sladce asi říká slovo snítka nebo cín.

Krajinu kolem svitavské trati a Halase jsem si zamiloval. Halase jsem tehdy vnímal jako bodrého permona s bříškem, jenž kutacími kladívky veršů vytahuje ze zdejších kopců jejich zlato i planou, matnou rudu. Vždyť Halasovy básně jsou zároveň lehounce třpytivé i těžce hrudné.

Krajinou jeho básní je pro mě navždy konkrétní území, ten kraj ohraničený bílou navigací zámeckých komínů v Černé Hoře, Rájci, Kunštátě, Lysicích a Letovicích. A ještě jedno místo ve zdejším kraji je pro mě halasně halasovské. Pod vrchy Velkým a Malým chlumem, jež vděčí za své "navršení" sázce uzavřené mezi bábou a čertem, leží samota Perná, kde má kořeny rod jiného básníka a mého přítele Tomáše Reichela.

Dvakrát do roka se u Reichelů poráží prase, alespoň jednou je u toho brněnská literární omladina. Mezi příjemným, bytostně pozemským zažíváním se vždy, jak jinak, hovoří o poezii, o vyšším řádu všehomíra, jehož pohyby zde měří pomyslné astrolabium z pozlacených vepřových žeber.

A kde je zde ukrytý můj Halas? To hned vysvětlím. K samotě se přimyká prostorná, cihlová hala, tak bizarní uprostřed polí. V té hale chtěl Reichelův praděd zřídit před válkou elektrárnu. Jeho záměr nevyšel. Zůstal jenom sen. Ocelové magnety jsou v tom snu hvězdicově rozestavěny, cívky se rytmicky pohybují nad jejich póly. A v mých představách vyrábí dodnes tato malinká elektrárna u Lysic proud, jimž se žhaví vlákno v Halasově kunštátské pracovně. Tady na Perné mě jednou napadlo, jak neopakovatelně se v Halasovi spojuje cit pro ohromné, obecně lidské s citem pro to nejnepatrnější.

Řečeno jinak:

Halasova poezie roztáčí obrovité cívky elektrárny a zároveň něžně drnčí v nejdrobnějším elektrickém zvonítku. Za dveřmi stojí poezie s listem, který podepsaly láska a smrt.

Lumír