home  blog  recenze  email
  poesie
    próza
   články
překlady
Genius loci Slezska






Vážené dámy a pánové, dobré jitro!

Loni se mě Karel Křepelka zeptal na "duchovní klima" severní Moravy a Slezska a poznamenal, že je to termín, kterému by ještě donedávna nikdo neuvěřil. Zmínil se při tom také o staré, benediktýnské "stabilitas loci" čili o setrvávání, o zakotvení, které je v souvislosti se Slezskem ještě nepochopitelnější. Lze vůbec setrvat v kraji, jenž je na první pohled tak nehostinný a nepoetický, lze vůbec kotvit kořenem v zemi, jejíž podstatná část přišla o svoje nitro a jejíž louky jsou proměněny v kalová jezera? Je možno postihnout její duši, jejího genia, najít její básníky? O tomto podivném Slezsku, o jeho atmosféře, bych chtěl dnes hovořit. A bude to více poetická, dosti kostrbatá topografie než uspořádaný a věcný referát.

Kdo si dnes ještě vzpomene na etymologii slova Slezsko (v Podkrkonoší Slizko), kdo z dnešních Slezanů zná starobylý a temný původ tohoto označení, musí přiznat, jak oprávněné, výstižné a nadčasové jméno Slezsko obdrželo. Kraj odvozující své jméno od hory Slézy (a ta od adjektiva slizký, vlhký), starého kultovního místa u Vratislavi, kde se ještě hluboko ve středověku slavily pohanské obřady, a po jejímž obvodu jsou dodneška rozmístěny záhadné kamenné postavy, jako by už ani neexistoval. Všechno se změnilo. Jen zčernalý kamenný děd s rybou v náručí ční dál na hoře u Odry a nad jeho hlavou to věčně deštivé, slezské mračno.

Staré zemské uspořádání se dávno vytratilo z povědomí zdejších lidí, ostatně dvě třetiny Slezanů tvořili Němci a celé dnešní polské Dolní Slezsko s hlavou slezských měst Vratislaví obývají ukrajinští Poláci, kteří byli odsunuti po válce ze Lvova a dalších ukrajinských měst. Neexistuje zde pravý zemský patriotismus, Slezsko je rozděleno a neví si samo se sebou rady. Přirozeně se vyvíjelo snad jen historické Těšínsko, zvláště jeho východní část - málo přístupné Jablunkovsko, kde již po staletí sídlí svérázný horský lid. Mám-li hovořit o poezii, která je výrazně prostoupena geniem loci slezského severu, napadá mě okamžitě básník Petr Motýl, samorost vzešlý z Ostravy a prajského Hlučína, jenž je skutečným básnickým topografem ostravsko-karvinského revíru, démonickým fořtem, jenž z posedů těžních věží obhlíží kalová jezera a bařiny, z nichž trčí rezavá žebra topných těles a shnilé koruny stromů. Motýl bloudí tímto šedým vévodstvím, ústa se mu vydouvají žhavým vysokopecním plynem, kořalečným dechem rozhoupává skřípavé vývěsní štíty frýdeckých či šunychelských harend, usíná ve starých vlčích pecích u Třince. Avšak spí-li znavený Petr Motýl, jeho mladší bratr Ivan jistě ještě tluče v tvrzištích a týnech slezských hospod do podlah - někde tady přece musí být příklop do pekla. A je zimní noc roku 1995 nebo '96, kráčíme s Ivanem Motýlem ostravskou ulicí Porážkovou, místy, kde můžeš potkat onu ženu, jež píchá jehlou chodce do půlek, a kde velcí závozníci vykládají modrou avii plnou koláčků. Ivan nese časopis Modrý květ s básněmi brněnského, dnes již opět opavsko-hradeckého Slezana Víta Slívy, jehož poezie nám učarovala. Kdo by tehdy tušil, že se budeme po následující tři roky středu co středu scházet u královopolských Hloušků, kde z nás bude mít "profesor Slíva" svoje "slezské synky", ochotné hádat se o jednu metaforu do deváté hodiny ranní.

Ale to už sedíme v lokálce kodrcající se k Frýdku, ve Vratimově přistupuje stařík s ohromným pytlem vlašských ořechů, drtí je v tvrdých valcířských dlaních, nabízí nám hnědá jadérka, nutí nás do slivovice a do ostravské klobásy, kterou zakusuje ostrý alkohol. Nádraží ve Frýdku, Ivan však bydlí v moravském Místku a my musíme přes Ostravici. Vybaví se mi verše Elli Tiliu, frýdecké básnířky z řecko-české rodiny: "V nedočkané hodině / ze Slezska přes lávku / podpírán děvuchou z Frydku..." Za námi zůstává poutní chrám s frýdeckou Pannou Marií a černá, hrozivá silueta Lysé, jejíž nitro je naplněno vodou, a ta o soudném dnu vyteče a zatopí všechna lidská obydlí. Až sem doputoval z rakouského Štýrska můj praděd, tady pod Lysou horou ve vsi Morávka se stal hajným. O několik desetiletí později se pohorským krajem plahočí básník Vít Slíva a možná někde v janovické nebo dobratické hospodě škrábe do opěradla ohořelé židle tuto sloku: "Bloudil jsem nocí okolo Frýdku, / se mnou procesí vsí. / Láskou, hrůzou, bědou / vyli mou poutní píseň / beskydští psi." Na Víta Slívu a na jeho báseň Zpěv kozlů si vzpomenu i při pohledu na věž frýdeckého zámku. Odtud byli po starém zvyku shazováni kozli. "Nešťastného kozla postavili na vyčnívající prkno, které pod ním pak podtrhli. Maso rozdělili na sv. Jakuba chudým." (František Sláma) A aby nebylo těch kozlů málo, dal si kozlíka do erbu také vendryňský časopis Weles.

Jsme-li ještě ve Frýdku, nesmíme zapomenout, čeho především si zde všímal ctihodný doktor František Sláma za svého vlasteneckého putování po Slezsku: "Vyhlíží-li Valaška, mnohými škrobenými spodnicemi obtížená, trochu široká, zjev dívky po frýdecku oděné jest útlejší. Odráží-li se prospěšně a pestře bělost vrchní košilky Valaščiny od tmavých šatů, tedy zakrývá přece jen košilka tato v mnohých záhybech ňadra Valašky a prozrazuje jen nejistě jejich formu. Zašněrovaný živůtek na jasně modrých šatech Frýdečanky dodává bujným ňadrům formy půvabnější..." (1886)

V Motýlově místeckém panelovém bytě se mi Slezsko zabydluje postavami a přízraky z jeho básní: za posledními domy Fifejd mihne se malý cikán Terkelt, v polích za Skřečoněm políbí tě Małgorzata ze dna krakovských kostelů, po třicátém pivu Vladivoj hasič štká v Místku u Antoníčka a jeho pláč probudí dívky až v Brušperku i ve Starých Hamrech. A nad vším vztyčený Ivan "zamaskován v červený rubáš / z jateční věže tě pozoruje".

V těch dobách už bydlel Petr Motýl ve Zbuzanech u Prahy, sem tam se objevil v Ostravě, v Těšíně nebo ve Vendryni na literárním čtení, Slezana ze mě proto udělal především Ivan. Díky němu jsem začal vnímat onu obskurní krásu Ostravska, osobitou atmosféru hutnických a havířských putyk a starých, opuštěných šachet - měst duchů. Vedli jsme tehdy dlouhé debaty o nářečí, o strašidlech z důlních jam, kterým se u nás říká fontany. Chutnali jsme vše slezské a nedbali kyselého a často jedovatého pokrmu. Vzpomínám si, jak mně Ivan Motýl s úsměvem vypravoval, že jezdí z Karviné autem do Hlučína (kam se přestěhoval), aniž by opustil slezskou půdu, jak volí vedlejší silnice, jen aby nemusel projíždět Moravskou Ostravou. Tehdy se mi celé Slezsko propojilo pomyslnou podzemní chodbou, jež vycházela z hory Čantoryje (beskydského Blaníku), procházela sklepením těšínské románské rotundy, napojovala se na vytěžené uhelné sloje Karvinska a Ostravska a ústila v gotickém sklepě Motýlova hlučínského domu.

A mluvíme-li o geniu loci havířského Karvinska, nemohu nevzpomenout těšínského režiséra a básníka Janusze Klimszu, jehož polská skladba Vidění Matky uhlí je podle mého soudu nejvýstižnějším a nejpůsobivějším obrazem nesouměrného hornického kraje a jeho obyvatel. Jaká je Matka uhlí? Klimsza ji hledá v minulosti i v přítomnosti, "mezi drátem z věnce a hnojištěm", kde "její rumpál rezne v mraveništi..." Zjevuje se mu znenadání, jednou jako vilná dívka nabízející se guviřům ve sprchách, podruhé jako tlustá ženská s korunou z klobás a řepy, s lasicí zadušenou v šedivých loknách, potřetí coby dítě přidřeplé v rákosí uprostřed uhelných kalů. Existují dva české překlady této silné Klimszovy básně a není náhodné, že ten zdařilejší, vzešlý z hluboké empatie, je od Petra Motýla.

Kdykoli dnes projíždím kolem šachet na starou Orlovou, vidím i já svou Matku uhlí, jak jde z červené kolonie "s košem, s rybou, s trilobitem v uchu", na orlovském rynku míjí mého dědečka, budoucího mistra čalounického cechu, který se za ní ohlédne a zamíří k hotelu Modrá hvězda. Už jenom pár domů stojí na orlovském náměstí, dlažbu někdejší hlavní třídy obrůstá vzrostlý plevel, z dědečkova domu nezůstaly ani základy. A zatím v klášterní kolonii, na hliněném dvorku, prkenné lavice a stoly, rodinná slavnost, gořolička, kvit, rojberka, a v každé tváři žíla ze Slezska, jíl z Haliče i rumělka z Moravy... A Matka uhlí "tříletá, velice starostlivá / jde středem té slavnosti / vchází papírovou branou na haldu / kámen v dlani..." Macaté, svaté Slezsko.

Pomalu opusťme Karvinsko, s nímž si, přiznávám, nevím trošinku rady, projedeme poddolovanou obcí Louky nad Olší, kterou připomíná už jenom nádraží a kostel jako vyhaslý maják mezi odkališti, a před námi je Těšín, bývalé sídelní město těšínských Piastovců, dnes rozdělené na dvě části. Československu připadla v roce 1920 tehdejší těšínská předměstí s nádražím, Polsku zůstalo historické centrum s románskou rotundou sv. Mikuláše, v jejíchž zdech tluče srdce těšínského Slezska. Těšínská rotunda je vůbec nejstarší kamennou stavbou na polském území, byla zbudována nejpozději v 11. století. A právě v této rotundě, v její šeré apsidě, kde se dá nahmatat tep celého beskydského kraje, recitovali své básně autoři z polského i českého Slezska, z Moravy i Čech. Literární setkání Kámen nebo slovo, jehož tři ročníky připravoval Ivan Motýl společně s Kazimírem Kaszperem, pokračovalo pak na moravské straně v hradbách hukvaldského hradu. Těšínská rotunda se nápadně podobá znojemské Sv. Kateřině, hovoří se o stejné stavební huti, tak zvláštně je propojen kraj vinohradů s krajem šťovíků.



O Těšíně by se dalo hovořit velmi dlouho. Jaké je vlastně město básníků, pašeráků vodky a tiskáren? Musím zmínit alespoň básnířku Renatu Putzlacherovou, která se ve své literární a hudební kavárně Avion snaží vzkřísit genia loci starého, zmizelého Těšína. Pomáhá jí při tom Těšíňák Jarek Nohavica a další místní literáti, malíři a herci. Projekt Kavárna Avion podle mě přerůstá hranice regionu a dává Těšínu to, co mnohdy postrádají i velká kulturní centra. Z Těšína se vydáme do Třince.

Třinec - železárny. Kdo z českých básníků věnoval Třinci byť jenom verš? Opět musím citovat z tvorby Petra Motýla: "Železárna v Třinci hned u nádraží / stroj veliký jako pár domů / posunuje se uvnitř haly sem a tam..." O třineckém štalverku psal a hlavně zpíval místní zemitý bluesman Miro Noga, který je mimo třinecký region neznámý, protože zpívá ve slezském nářečí, "po našimu". Třinecké železárny jsou město ve městě, v jejich areálu stojí dokonce zámek, v neopakovatelném mikroklimatu hutního komplexu se hovoří zvláštním železářským argotem, který ovlivňuje nářečí v širokém okolí, neboť většina lidí dojíždí za prací do Třince.

Ivan Motýl jednou napsal, že hutnický blues Mira Nogy má něco společného s prvními bluesmany kvílícími ve stínu chicagských železáren. Zpívá o tomtéž: chlast, ženské a ráno do verku. Třinec je ponuré město, každý rok tady nějaký chlap skočí do rozžhavené oceli. Jako děti jsme se pak přeli, ukazujíce prstíky na oblohu nad železárnami, zda je z ubohého hutníka bílý nebo červený obláček. Dál za Třincem ale začíná horský kraj bez průmyslu, ty pravé těšínské Beskydy. Branou do Beskyd je podhorská obec Vendryně. Chceme-li obhlédnout celou Vendryni, jejíž stavení jsou roztroušená v dlouhé dolině, musíme vystoupat na Prašivou nebo na Babí horu.

Dole v údolí uvidíme kostel. Žlutá loď s neměřitelným ponorem, která se jen malinko stýká s kamenitou hladinou, jako by měla každým okamžikem vzlétnout k beskydskému nebi. Se svým prostým, ale starobylým kostelem sv. Kateřiny se obec Vendryně řadí mezi nejstarší farnosti Těšínska. V tzv. Schematismu Antona Schippa, který vyšel v Těšíně roku 1828, najdeme tvrzení, že vendryňský kostel vznikl už v 10. století. Z dat uváděných Schippem dále vyplývá, že nejstaršími kostely na Těšínsku byly vedle vendryňského a těšínské rotundy sv. Mikuláše kostel sv. Jana Křtitele ve Frýdku a kostel v polské vsi Lištné, která sousedí s Vendryní. Ve vendryňské kostelní věži visí skvostný zvon, stařeček z počátku 15. století, odlitý v Krakově.

Kdykoli vystoupám po mohutných žebřích nahoru na věž a přiložím dlaň na zčernalou zvonovinu, představím si středověké vendryňské farníky, jak pomocí kladek a lan zvedají svůj poklad vzhůru, jak jej zavěšují na silný trámec.

Díky svému zvonu je Vendryně spřízněna s polským Krakovem, kde mají ve slavném mariánském chrámu zvon nazývaný Poloviční Zikmund (což je upomínka na největší krakovský zvon Zikmund). Tento Poloviční Zikmund je vlastně bratr vendryňského zvonu, je stejně velký, i ornamentika je stejná: krakovský erb, polská orlice, dvojitá přepásaná lilie. Oba zvony se liší pouze nápisem. Zhotovil je jeden zvonař - Johan Freudental, který se narodil kolem roku 1380 a jehož podpis najdeme na krakovském Polovičním Zikmundovi.

Souvislost vendryňského kostela s důležitým krakovským chrámem se stane rázem významnější, když si uvědomíme, že zde stojí monumentální gotický oltář mistra Víta Stvoše, jeden z největších oltářů v Evropě. Vít Stvoš byl pak uměleckou obsesí polského básníka Ildefonse Gałczyńského.

Hned vedle vendryňského kostela je barokní fara. Ve farní kronice jsem tady jednou našel tento kouzelný, tragikomický zápis: "Tehdy už byl vendryňský kostel zcela provlhlý. Oltáře byly ztrouchnivělé, ozdoby zašlé stářím. Roku 1794 spadl během mše faráři na hlavu dřevěný anděl a málem jej zabil..."

Mladší, ale neméně tajemné kostelíky najdeme v přifařeném Nýdku a v Bystřici. Jedná se o dřevěné stavby ze 16. století, skromné svatostánky zdejších horalů. Místem poezii zaslíbeným je potom lesní dřevěný kostel v Gutech na druhé straně údolí.

Stará Vendryně, to je můj děda Kujawa, prostý člověk, který vystřídal snad dvacet profesí. Byl jsem jedenáctiletý kluk, když zemřel, přesto mi toho stačil říct hodně. Vidím jej jako dnes - koupe se v plechové vaně na zahradě a rozpráví o svém pradávném, karbonském mládí, kdy za hospodou bylo ještě moře a máj stavěli dívkám z mohutného kmene kopru.

"To se ještě synci o děvčata prali," říkával děda. "A holky před námi utíkaly, honili jsme je po celé dědině. To bylo dávno, děvčata tehdy nosila dlouhé černé sukně, tak těžké, že je žádný chlap nenadzvedl!" A tady děda pokaždé propukl v upřímný smích. Těžké tak, že by je žádný chlap nenadzvedl! Vybavila se mi velká lakovaná skříň stojící v přístavku u stodoly, v níž visely staré kabáty, sukně a kalhoty. Často jsem ji nábožně otevíral, strkal nos mezi odložené ošacení a s odporem natahoval odpudivou vůni naftalínu. Dítě se rádo kochá do nekonečna ověřovaným zjištěním, že odporné zůstává nadále odporným.

Děda Kujawa byl pro mě tehdy největší básník. V jeho historkách se Vendryně prolínala s Orientem, jeho popisy temných zákoutí starých selských stavení jsou nepřekonatelné. Dodnes si pamatuji, co bylo třeba udělat, když člověk chtěl v noci proběhnout zpuchřelou chodbou spojující seník s chlévy: malý děda si musel přes hlavu přetáhnout vetchý kabátek, aby mu do vlasů a za krk nenapadali švábi, kteří číhali v trámoví. Vidím jej, jak rychle cupitá tmou, o vypnuté plátno kabátu bubnují hmyzí krunýře, odrážejí se do stran, křupou pod drtidly ztvrdlých pat.

Děda zemřel náhle, v předvečer Štědrého dne. Pod vánočním stromkem jsem už pro něj měl nachystaný dárek - balíček žiletek. Nikdy nezapomenu, jak jsem chvíli po jeho smrti seděl na kredenci s těmi žiletkami sevřenými v dlani. Tehdy jsem věřil, že smrt chodí po domě a sbírá vše ostré. Ještě dlouho jsem si pak myslel, že jsem svými žiletkami, modifikovaným atributem smrti, dědovu smrt opravdu přivolal.

S dědou, stařičkem Kujawou, odešly podivuhodné vendryňské starohory. Děda, nadšený gymnasta, se jistě houpe v bělostném trikotu na nebeské hrazdě a směje se malicherným problémům dnešních Vendryňanů pod horou Čantoryjí, pod jejich modravým slezským Blaníkem.

Čantoryje - to je pohanské obětiště a zakletá hora rytířů. Na louce mezi stébly jako by trčely ze země rezavé hroty šípů. Kolem chrastí mosazné zbroje kobylek, pokryté zelenou patinou. Na svazích beranidla dřevěnic, jež rozrážejí dvorec lesa. Na hoře Sléze jsme naše putování začali, na Čantoryji ho ukončíme. Pod námi je Jablunkov, Milíkov, Košařiska, Hrádek a další beskydské obce. Kraj ani český ani polský, slezská Goralská republika, země křemenného, zapeklitého lidu, o nějž se po celé dějiny přetahovaly sousední národy. Lidé zde mluví jedním nářečím, jeden se však považuje za Čecha, druhý zas za Poláka. Když na to přijde, jsou všichni šlonzaci a goroli. Působí drsným dojmem, snadno ale zjihnou, když si s nimi u sklenky vařunky zazpíváte. Veselí, skromní, trošinku hluční lidé. Tady má každý několik strýců Pepinů. A je to kraj zapomenutých básníků, kteří tvoří většinou polsky nebo v nářečí a jejichž zpěv doléhá do údolí z roubených horských skrýší. Nejsou příliš čteni ani v Polsku ani v českých zemích. Své modré hory milují nade vše. Kubisz, Jasiczek, Przeczek. Ta jména se podobají malým větrným mlýnům s lopatkami z tenkého plechu, kterých najdete v Beskydech bezpočet. Tito básníci vnímají věčnou rozpolcenost své domoviny. Jsem jiný než Polák, liším se také od Čecha. Kdo jsem? Když bude nejhůř, na čí stranu se postaví rytíři z Čantoryje?

Lumír