home  blog  recenze  email
  poesie
    próza
   články
překlady
V Bruncvíkově kotli

(Předneseno v květnu 2002 v Městském divadle v Tallinnu a na univerzitě v Tartu)



Vážení přátelé,

Přijíždím k vám z Čech, z malé země, jež leží ve středu Evropy a která nese latinské jméno Bohemia. To slovo se stalo základadem pro francouzké slovo Boheme nebo anglický výraz Bohemian. Cizími jazyky vás nezatěžuji zbůhdarma, poslouží mi totiž skvěle k podepření tvrzení, že slavný termín Bohéma, což je, jak známo, souborný název umělců žijících vesele, a bezstarostně, splývá s označením Čech a Čechů zcela příznačně. Přijíždím k vám z nevelké země ve středu Evropy, abych zde v Estonsku pohovořil o české literární současnosti a především pak o mladé poezii. Během příprav k následující přednášce jsem se však rozhodl pro jistý odklon od úzce vytýčeného tématu, neboť jsem si uvědomil, jak málo toho o sobě navzájem víme a kolik základních věcí bychom si měli hned v úvodu ujasnit, abychom posléze mohli mapovat a popisovat specifické území literární. Na začátku bychom provedli menší historický exkurz, abychom se pokusili ozřejmit některé skutečnosti, jež formovaly českou mentalitu.

Část první: Češi v kotli

Vlastní Čechy vyhloubil podle jedné vědecké teorie ohromný meteorit, proto mají tvar kotle ověnčeného pásmem pohraničních hor. Už první velký český literát, kronikář Kosmas, si toho všiml, když kolem roku 1100 napsal, že je to kraj dokola obklíčený horamim, jež se podivuhodným způsobem táhnou po obvodu celé země, že se na pohled zdá, jako by jedno souvislé pohoří celou tu zemi obklopovalo a chránilo. Tvar české kotliny (pozor: v češtině mají slova kotel a kotlina stejný základ!) možná inspiroval tvůrce pověsti, podle níž měly Čechy původně ve znaku skutečný železný kotel. Čím byl onen kotel naplněn, netušíme. Vzhledem k velké oblibě polévek předpokládáme, že to byla nádoba plná hustého vývaru. Obyvatelé Čech se ve svém kotli odedávna cítili v bezpečí, zároveň je však trápilo, že nejsou schopni nahlédnout přes jeho okraj do širého světa. Tento pocit malosti, který vyrůstal z nemožnosti rozhledu a rozletu geografického, se samozřejmě projevil rovněž ve sféře intelektuální a duchovní. Toto trauma tíží už bájného českého vladaře Bruncvíka, který odchází do světa, aby rytířskými činy vybojoval pro svou vlast erb důstojnější než zmíněný kotel. Po mnoha peripetiích se domů vrací se lvem, jemuž zachránil na cestách život a který je od těch dob jeho služebníkem a současně českým heraldickým zvířetem. V této legendě se zřetelně odráží odvěká snaha Čechů setřást ze sebe prokletí stísněné uzavřenosti a touha vyrovnat se velkým národům. Dodnes, často bezhlavě, doháníme naše západní sousedy, abychom se pak znovu uzavírali v našem kotli a chválili jenom to, co jsme si sami tak dobře uvařili. To je věčný český paradox: na jedné straně šilhání po velkém světě, na druhé straně přesvědčení o vlastním pašáctví a vyvolenosti. Kde vzniká tato zvláštní forma národní hrdosti? Pramení podle mě z paradigmatu, které bych označil jako paradigma českého srdce. Ve středověku a renesanci bylo módní zobrazovat Starý kontinent v podobě lidského těla, jehož končetiny a údy tvořily jednotlivé země. Čechy bývaly na těchto mapách zakreslovány jako srdce vznešené Panny Evropy a toto pojetí vlasti přetrvává u nás dodnes. Čechy je možno vnímat nejenom jako symbolické srdce kontinentu, ony byly po celé dějiny rovněž kardinálním místem historickým. Zde vzniká první celonárodní reformační hnutí, z nějž se později rodí evropský protestantismus, tady se rozvine z protihabsburského povstání ničivá třicetiletá válka, první celoevropský válečný konflikt, zde fakticky počíná po Hitlerově okupaci Československa druhá světová válka. Není jistě náhoda, řekne si básník, že v útrobách této země nacházíme ohnivě zbarvený polodrahokam, jenž se jmenuje český granát. Jsou to jakési krůpěje krve na pobodaném srdci Čech, které přes všechny zasazené rány stále tluče. A musí tlouci, neboť bez srdce není živého těla. Snad proto se v Čechách říká: my přežijeme všechno. A jakoby zdejším lidem uzavřenost v české kotlině nestačila, sestupují do klenutých pivnic, aby se v kamenných tvrzích hospod oddávali nekonečným diskuzím o výjimečnosti českého osudu a vytvářeli charakteristickou českou životní filozofii, jejíž kredo vyslovil nejpregnantněji Haškův Švejk ve slavné větě: To chce klid! Dodnes jsou tímto sloganem zdobeny stěny hostinců, hospod a pohostinství a velmi často jej nacházíme i na pivních půllitrech a sklenicích. Bylo by jistě sympatické považovat Čechy za národ jakýchsi Diogénů v sudu, společenství nenáročných stoiků, kteří všechny své požitky redukovali na sklenici piva a bodrou stolní společnost, která se spokojí se svým pokojem, vtipně filozofuje a nikomu neškodí. Ano, v Čechách skutečně potkáte mnoho hospodských filozofů, kteří dokáží pronikavostí jediné glosy vytrhnout pomyslný vous ze stříbrné boží brady. Jsou to bratranci spisovatele Bohumila Hrabala. Nejde, jak se často neprávem soudí, o pouhé opilce a žvanily. Zde máme do činění z opravdovými básníky, jimž pivo, tento český národní nápoj, hlavu nezatemňuje, ale naopak - profukuje jejich mozky jako vítr, který víří lán ječmene svítící uprostřed noci. Zvolání "To chce klid!" v tomto případě znamená "Zachovej rozvážnost! Nejednej zbrkle a radši se z toho vypovídej!". Toto je ideální český model. Ono se to však bohužel často zvrtne a mnohý Čech se sice, jako onen Diogenés, v sudu ocitne, ale spíše v roli jiného známého českého literárního hrdiny, pijana pana Broučka. Ten končívá v sudu, neboť přespříliš holduje chmelovině. Pan Brouček nereprezentuje český stoismus, ale českou tendenci upadat do apatie, cynismu a zabedněnosti. Pan Brouček si hledí jen svého břicha a osobních malicherných problémů, jeho svět končí tam, kde nahmatá poslední dírku opasku. Model Čecha - pana Broučka vystihl ve své básní František Malý, autor přelomu 19. a 20. století, který napsal: Zalévej srdce své po česku, / zalévej potopou pivní/ a hned máš po smutku, / po stesku, / na srdce taky si plivni. Zopakujme na tomto místě ještě jednou populární české krédo "To chce klid!", jež tak často pronášejí muži, když si připíjejí pivem a odkryjme jeho druhý, stinný význam. Je příznačné, že české slovo klid souvisí podle etymologů s řeckým klydzó čili splachuji. A skutečně, jako by u nás zmíněný klid splýval rovněž se stavem nehybnosti, do něhož se mocí piva přivádí nezvedený pan Brouček. Sečteno a podtrženo: Češi sami sebe rádi prezentují jako národ chytrých chlapíků, který po staletí uniká nástrahám osudu pomocí třech hlavních zbraní: rozvážnosti, vychytralosti a smyslu pro humor. Často tomu tak bylo. Neméně často však zástupy pánů Broučků způsobily svou apatií, otupělostí a nesvorností velké národní prohry. Dva protikladné rysy české národní povahy, je-li vůbec možno o něčem takovém jako je národní mentalita či povaha hovořit, jsem se pokusil ilustrovat pomocí dvou známých literárních postav: Haškova dobrého vojáka Švejka a pana Broučka Svatopluka Čecha. Švejk je z rodu pozitivních lidových filozofů-Diogenů, Brouček je odvrácená strana mince čili negativní omezený měšťák. Aby nebylo vše tak jednoduché, v následujícím textu odhalím estonskému posluchači důležitou skutečnost, kterou jsem dosud utajoval. Čechy, lépe řečeno dnešní Česká republika, sestává ze dvou základních historických území, vlastních Čech a území, které se jmenuje Morava. Obě území v očích cizince splývají v jedno. Tuto situaci bychom mohli přirovnat k postavení jednobuněčných dvojčat, která od sebe nedokážou cizí lidé odlišit. Jejich rozdílnosti jsou však v rámci rodiny naprosto zřetelné. Přistupme tedy k pokusu druhému, který nazveme:

Poetická geografie

neboť naším rozlišovacím kritériem bude právě poezie, jejímž prostřednictvím se duch Čech a Moravy výrazně projevuje. V České republice se totiž dodnes uplatňuje dělení poezie na českou a moravskou, na tu, která vzniká na území Čech nebo na území Moravy. V rámci prózy se s tímto rozdělením tak často nesetkáme. Je to asi proto, že poezie je přímo předurčena k tomu, aby byla sezdávána s géniem loci, kde vzniká, je tímto géniem často přímo prostupována. Poezie, ač éterická, by měla vždy vyrůstat ze syrové hroudy, bez této hmatatelné mazlavé podstaty se jaksi její přesvědčivost a autentičnost vytrácí, její účin se rozplývá. Toto sepjetí básně, tajemství básně a zemité podstaty lidské existence se dá krásně ilustrovat na středověkém rituálu kopulace královského páru ve vyorané brázdě. Nešlo zde pouze o početí potomka, jednalo se o rituál, jimž se propojovaly tři vlhkosti: sémě muže, vlhost ženy a vlhost země. S takového magického spojení vzešel následník, jemuž nemohl nikdo právo na trůn upírat. Byl to pravý syn vlastní země. I básník by měl být pravým potomkem vlastní země. Jak již bylo řečeno, v Čechách i na Moravě se tato příslušnost projevuje dosti výrazně. Začněme opět exkurzem do dějin: Morava byla ohniskem, z něhož se v 9. století počalo šířit do Čech křesťanství. Již tehdy zde existoval spisovný jazyk, který kodifikoval sv. Cyril neboli Konstantin. Morava byla již několik desetiletí poseta bílými předrománskými kostely, když sem zavítal český kníže Bořivoj, aby se setkal s moravským vládcem. Jako pohan musel podle pověsti český kníže obědvat na zemi. Je s podivem, že pohanskost Čech a religiozita Moravy přetrvává dodnes. Lépe řečeno: básníci české provenience jsou ve své většině bezvěrci, moravští autoři lnou k spiritualismu a víře, zejména katolické. To souvisí s dalším rysem: Morava je konzervativnější než Čechy. Básnickému experimentu se dařilo a daří víc v Čechách. Za další: na Moravě není velkoměsto evropského formátu jakým je Praha, pročež je Morava rurálnější, zdejší venkov je původnější a uchovává si, místy s velkou hrdostí, staré tradice, které se v poslední době opět přetavují v kotlíku mladých básníků. Praha je černá díra, která vtahuje do svého jícnu ohromnou spoustu lidí z celých Čech, snad proto se v českém kontextu výrazněji neuplatňují, pokud jde o umění a poezii, jiná větší centra. Na Moravě je situace odlišná. Kromě Brna, tradiční moravské metropole, existují svébytné umělecké komunity rovněž v Olomouci , Ostravě a Zlíně. Zcela odlišné je navíc Těšínské Slezsko, nevelký kus země u hranic z Polskem, kde tvoří početná polská menšina. Vraťme se ještě do Čech - zajímavě se vyvíjejí Severní Čechy hraničící se Saskem. Je to snad jediný český region, který se nějak vymezuje proti pražskému centru. Je to o to zajímavější, že se jedná o území osídlené před válkou z valné většiny Němci. Místní mladí literáti se ale necítí vykořeněni, ba naopak. Někteří z nich pocházejí z česko-německých rodin a ve svých básních se soustavně snaží rekonstruovat ztracenou paměť tohoto pohraničního kraje. Zvláštním koutkem jsou ještě východní Čechy se svou obrozeneckou tradicí, která přetrvává dodnes. Čechy jsou husitské, živočišné, ba často barbarské: viz horda husitů, jež vytáhla z hrobu čerstvě pohřbeného krále Václava a prolévala hrdlo mrtvoly vínem, nebo první či druhá pražská defenestrace, kdy byli političtí odpůrci vyhazování okny. Vyhazující i vyhazovaní se tak stali jedněmi z prvních performerů v Evropě. A nakonec: Čechy jsou astrologicky ve Lvu a Morava ve Střelci. Zajímavý a odlišný od zbytku země je jih a to zároveň jih Čech i Moravy. Říkám tomu českomoravské mediteránní pásmo. Jižní Čechy jsou posety stovkami rybníků a desítkami malebných historických měst, Jih Moravy rodí skvělou vinnou révu a je podminován nebezpečnými sudy plnými vína. Zde poezii skoro nikdo nepíše, zde se poezie žije, jak říká můj přítel vinař. Výborně, načrtli jsme si českou mentalitu, seznámili jsme se s českými a moravskými specifiky, jako kritérium k jejich segregaci jsme použili současnou poezii a dostali se tak k problematice, která měla být původně hlavním tématem mého vystoupení. Jaká je tedy mladá česká poezie? Musím se přiznat, že bez překladů textů mých vrstevníků, zodpovím tuto otázku jen stěží.

Mladá poezie

Žijeme v době, která poezii příliš nepřeje. (Ale která epocha jí přála?) Největší skeptici dokonce větří její konec. Život je stále rychlejší a jemnější duše mají obavu, že další stupňování této rychlosti člověk nesnese. Bezděky na mysli vytanou obavy lidí z prvních lokomotiv a vlaků, kdy byla 40 km rychlost považována za životu nebezpečnou, měla přivádět cestující k šílenství a při 60 km rychlosti měly pukat lebky. Nic z toho se nepotvrdilo. Tím nechci říct, že je vše v naprostém pořádku. Chci jenom naznačit, že lidé mají odjakživa sklony k přehánění a dramatizování a také to, že příslušník mladé internetové generace nemusí být nutně odcizen poezii. Tlak médií a konzumu je strašlivý, ale silné a svobodné osobnosti se tím nikdy nenechají zdrtit. Většina lidí podlehne, ale nenalhávejme si, že umění bylo někdy určeno masám. Ano, v dobách reálného socialismu byly činěny pokusy výrabět umění takříkajíc masově. Ale jak to dopadlo? Především poezie byla a bude záležitostí elity národa, elity v tom nejlepším slova smyslu. Zmíněný pan Brouček poezii samozřejmě nikdy nečetl. Pan Brouček nikdy neříká básně, Brouček říká zásadně "básničky" a toto deminutivum budiž vnímáno s výrazným pejorativním nádechem. Básničky k ničemu nejsou, protože se nedají upotřebit nebo spotřebovat, tak jako salám, šiška bramborového knedlíku nebo pestrobarevná šustící bunda od Vietnamského prodejce. Jde o to, že poezie je ve své podstatě nejusebranějším a nejnáročnějším uměním. Klade na recipienta velmi vysoké nároky, jimž dnešní člověk často není schopen dostát. Předpokládá zapojení zraku, intelektu a emocionality. Tzn., že samotná podstata poezie je v rozporu s ideály moderního světa, jenž ctí dynamiku a rychlost. I proto vyznívají snahy o medializování poezie většinou nevalně. Poezii jednoduše nelze včlenit do klipových schémat dnešních vizuálních médií. Česká televize například vysílala na svém druhém "nekomerčním" programu několikaletý cyklus nazvaný Cizí slovo poezie. Písničkář Jiří Dědeček se snažil poezii vizualizovat a podkreslovat hudbou. Výsledky byly většinou rozpačité, ba směšné. Opět se ukázalo, že básním televizní rytmus příliš nesvědčí a byla jí tím vlastně prokázána medvědí služba. Často se říká, že je pryč doba, kdy literatura a její tvůrci dokázali výrazně ovlivňovat veřejné dění. A zase je to otázka médií, především televize, která je nejlevnějším a nejpasivnějším zdrojem informací na rozdíl od internetu, který předpokládá na straně uživatele aktivitu a nabízí možnost zastavení (i proto si myslím, že internet je prostředím, kde se poezie prosadit může, listujeme jim jako knihou). Literatura se na televizních obrazovkách nedokáže uplatnit. Má to svůj důvod - literatura je ve své podstatě pomalá, usebraná. Televize je naopak rychlá, neurotická. Pokud chtějí literáti v dnešní době ovlivňovat veřejné dění, musejí se dostat do televize, musejí být viděni. Nedokážou promlouvat pouze skrze své knihy. Taková televizní vystoupení básníků či prozaiků jsou však z důvodů, jež jsem uvedl výše, často nepodařená. Nevadí. Básníci neovlivňuji veřejné dění tou měrou, jako třeba před 100 lety, zůstalo jim však jiné důležité poslání: jejich verše mají zasahovat a rozvíjet to dobré v člověku, mají po nějakou chvíli rezonovat v lidském nitru a být zastavením, bez nějž se jen stěží dá putovat životem. Současný autor básní je českými pány Broučky vnímán jako zženštělá, labilní osobnost a především blázen. To však není problém poslední dekády, už před 30-40 lety napsal význačný básník a grafik Bohuslav Reynek verše: Jsem bláznem ve své vsi... Na bláznovství samotném by nebylo nic špatného, jde však o to, že v poslední době se klade rovnítko mezi slova blázen a hlupák. Nedbejme na to. Když řekl svým příbuzným malý Jaroslav Seifert, pozdější nositel Nobelovy ceny za poezii, že by se chtěl stát básníkem, odpověděli mu: To není chlapče k ničemu, dnes už se básně nečtou. Uvažuj o něčem praktickém. To bylo kolem roku 1914! Hledí se tedy i na nejmladší básníky často podezřele a s jakýmsi despektem. U tvůrců to vyvolává chvílemi zcela určitě pocit nepotřebnosti, mrazivou úzkost, která se posléze přetavuje do veršů. Úspěšný italský autor Alessandro Baricco se nedávno nechal v Praze slyšet, že v Itálii něco jako mladá poezie neexistuje. Akčnost, žánrová propojenost s možností použití všech dostupných zdrojů multimediálního spektra, nutnost viditelně úspěšného uplatnění, to vše mluví proti vydávání poezie. To vše znamená jednu podstatnou věc: umění se vizualizuje, samotné slovo již nestačí, nebo lépe řečeno slovu přestává býti rozuměno a je nahrazováno ikonou. V Čechách se rovněž často mluví o krizi poezie. Myslím si, že v Estonsku je situace obdobná. Současný stav však není tak tragický jak ho prezentuje zmíněný Alessandro Baricco. Zatímco ve sladké Itálii prý la lingua angelica básníkům již neslouží, v pošmourných Čechách a zejména v jejich těsném sousedství, na Moravě, se poezii daří zatím dobře. Ročně zde vyjde circa 500 básnických sbírek. Jednoduchým počtem dojdeme k uspokojivému výsledku: Při 10 mil. obyvatel připadá na 20 tisíc obyvatel jeden básník. A to jsme do našeho výpočtu zahrnuli početnou skupinu dětí a mládeže. Kam se na nás hrabou Italové! Namítnete zcela právem, že kvantita může jít na úkor kvality. Jistě. Ze zmíněných 500 básnických knih stojí za pozornost cca 20-30. Ale i to je na tak malý národ slušné. Stále zde hovořím o poezii psané, publikované knižně nebo elektronicky. Ta je bezesporu pro kulturu národa a pro kulturu jazyka nejpodstatnější. Vedle ní však v Čechách a na Moravě existuje poezie mluvená, poezie vyprávěného příběhu, jak jsem se už o ní zmínil v souvislosti s Bohumilem Hrabalem a Haškovým Švejkem. A nemějte mi za zlé, že se v mém referátu stále vracím do hospody, má to svůj důvod, neboť přemnohé české umělecké výdobytky právě zde měly svůj počátek. Významný český spisovatel a novinář Jan Neruda napsal v jednom ze svým fejetonů v roce 1872 tyto věty: "Jak tu rozkvétá při pivě myšlenka! Obyčejně je při něm četnější společnost, různé stavy, různé náhledy, myšlenky a holby jenjen se kmitají.". V historii byly zaznamenány různé pokusy hospodu Čechům sebrat. Nejstrašidelněji znělo nařízení knížete Břetislava, který se pokusil již v roce 1039 hospody zakázat! Naštěstí neuspěl a čeští umělci měli kde zakládat spolky, formulovat manifesty a přednášet básně. Mladý český básník je stejně jako Jan Neruda tvor společenský a rád se právě v hospodě stýká s podobně postiženými. Je vděčný za každého čtenáře a proto se často účastní spanilých literárních jízd po zemích českých. Čtení poezie v klubech a hospodách je na denním pořádku. Básnické festivaly a autorské večírky probíhají po celý rok. Od loňska máme v Olomouci dokonce jeden megafestival - je mezinárodní a jmenuje se Poezie bez hranic. Vymyslel ho a zorganizoval majitel brněnského nakladatelství Petrov Martin Pluháček, který je lidmi z branže považován za muže neomezených možností. Budiž mu ke cti, že velkou část peněz vydělaných na komerčně úspěšném, ale kritikou zatracovaném Michalu Vieweghovi věnuje na vydávání básnických knih. Takže se přednáší, deklamuje, recituje. V Praze dokonce existuje kavárna, kde probíhají básnické večery takřka denně. Mladí čeští básníci se sdružují do skupin, jež se však vůči sobě nevymezují žádnými programy nebo manifesty. Spíše jsou to skupiny kolem jednotlivých časopisů nebo volnější komunity utvořené na regionálním principu. Jednotlivé skupiny se navíc často prolínají. Jediným skupinovým manifestem, ketrý byl publikován za poslední dva roky v českých médiích, byl manifest hnutí Dodekadentů. Na internetu se pak objevil vrámci stránek ceskaliteratura.cz manifest Supermarketingu - v tomto případě se ale jednalo spíše o recesi. Mladí čeští básníci znají jeden druhého osobně a bedlivě sledují tvorbu svých vrstevníků. To není problém, protože nejkvalitnější současná produkce je soustředěna ve dvou brněnských nakladatelstvím - ve zmíněném Petrově Martina Pluháčka a v Hostu, který vydává kromě knih také literární měsíčník Host, což je asi nejvýznamnější český literární časopis. Kromě Hosta vycházejí na Moravě další literární časopisy, které akcentují poezii: v Olomouci je to Aluze, ve Vsetíně Texty, ve Zlíně Psí víno a v okolí Českého Těšína se formoval Weles, jehož redakčí exekutiva sídlí v Brně, duchovně však stále tkví ve slezských Beskydech. Nejproslulejším literárním týdeníkem bývaly v šedesátých letech pražské Literární noviny. Dnes se za pozlacenými literami této firmy skrývá spíše politický týdeník, který vede známý ekolog Jakub Patočka. Literární noviny je tedy název dosti matoucí. Takřka čistě literární je pak obtýdeník Tvar vycházející také v Praze. Velký prostor se ve Tvaru dostává literárněvědným studiím a recenzím. Původní tvorbu nabízí v menším rozsahu. Zmínil bych ještě Souvislosti a Revolver Revue, kolem níž se soustřeďují lidé z bývalého undergroundu.

Závěr

Co z toho všeho vyplývá? Jakým směrem se bude v české kotlině literární tvorba a literární život ubírat? Známý český spisovatel Václav Jamek se nedávno ve své přednášce v italském Udine ptal, zda česká literatura přežije rok 2020. Situace, v níž se ocitla na začátku 21. století, mu připadá neradostná. Můj dnešní příspěvek vyznívá sice optimističtěji, ale když si na závěr uvědomím, jak často se dnes uvažuje o možném konci beletrie, trochu mě zamrazí. Samotná existence a frekvence takových úvah přeci něco musí signalizovat. Jaký osud stihne českou literaturu opravdu nevím. Jedno je však jisté: pokud literatura opravdu do roku 2020 zanikne, bude to především vina nás, mladé spisovatelské generace. To chce klid, měl bych teď v českém duchu zvolat. Ano, rozvažme v klidu, co bychom měli udělat. Tento klid budiž tedy vnímám jenom jako nutná koncentrace před zodpovědným a nezaměnitelným tvůrčím činem.

Lumír