home  blog  recenze  email
  poesie
    próza
   články
překlady
Prstochodec z Kunštátu




Řeč bude o daktylogramech, malířské technice, o níž se v lexikonech výtvarného umění zatím nedočtete. Dokonce ani slovník spisovné češtiny tento termín nezná. Najdeme v něm sice hesla jako daktyl, daktylomantie, daktylion, daktyloskopie a daktylové, o daktylogramech však ani zmínka. A není se čemu divit, daktylogramy vynalezl kunštátský výtvarník Vít Ondráček (* 1959) teprve v lednu 1997.

Návrh slovníkového hesla

Daktylogram (z řec. daktylos - prst ) - malba prsty, někdy jen za opory dlaně či její hrany. Štětec se používá pouze pro vstupní ukápnutí tuší. Tvůrcem daktylogramu je Vít Ondráček, který touto technikou namaloval mezi lety 1997 a 2000 několik tisíc listů.

Kuní stopy

Jako dítě jsem za soumraku vyplašil ve stodole kunu. Do paměti se mi vrylo rychlé kmitnutí kuního ocasu, tak rychlé, že se ohon před dětskými zraky rozprostřel coby vějíř. Podobná vějířovitá spektra jsem po letech našel v mnoha Ondráčkových daktylogramech, jež jsou rychlou, "kuní" technikou vyžadující značnou obratnost. Kunštát je Kuní město. Vládl zde rytíř Kuna, předek husitského krále Jiříka, a skutečných, dravých kun se dodnes prohání zdejšími dvorky nespočet. I pan Ludvík Kundera, básník, překladatel a kunštátský měšťan trpěl kuními vpády, jejichž cílem byla půda nad spisovatelovou pracovnou. Kunštát tedy zůstává stále kuním městem. A k čemu ta zdánlivě zbytečná ouvertura? Když jsem si připravoval podklady k pojednání o daktylogramech Víta Ondráčka, strhla mě kuní problematika natolik, že jsem díky tomuto vybočení objevil nenadálou poetickou souvislost mezi kunami a Ondráčkovou malbou prsty. Ottův slovník naučný praví: kuny jsou prstochodci. A co jiného je malíř Ondráček, jenž vytváří daktylogramy pouze svými prsty a to s bravurní virtuozitou artisty, jemuž dnes nebudeme říkat provazochodec, ale prstochodec. Prstochodec, jenž odložil štětec - tyč, kterou již nepotřeboval k udržování rovnováhy, malířský štětec - nota bene po staletí vyráběný z kuních štětin.

Daktylos z Vysočiny

V řecké mytologii byli symbolickým vyjádřením obratnosti prstů bůžci daktylové. Stali se učiteli Orfeovými ve hře na lyru, vynalezli umění kovářské a podle pověsti i básnické daktylské metrum, které se podobá taktu, v němž kladivo dopadá na kovadlinu. Pro mě osobně je projevem nevšední zručnosti právě Ondráčkova tvorba a nemám na mysli pouze daktylogramy. Vít Ondráček je nejenom skvělý malíř, ale i kreslíř a grafik. Dokonalé zvládnutí řemesla se u něj snoubí s originálním rukopisem a s vrozenou nespoutanou obrazotvorností, kterou ještě rozvíjí intenzivní četba. Předností daktylogramů je možnost jejich steré interpretace. Především cyklus profilů (během tří let jich vzniklo circa 1400!) působí na dívákovu fantazii velmi naléhavě. Dáme-li Ondráčkovy hlavy dohromady, zjistíme, že jsou mnohdy tvořeny relikty rýhovaných pancířů prvohorních korýšů, vějířovitými mušlemi, střepy pravěké keramiky či pláty železných košilí germánských bojovníků. Mají často několik vrstev o různé průhlednosti, jednotlivé úrovně se jakoby prolínají, jedna prostupuje druhou, dolní prosvítá hladinou obrazu jako podvodní travina zlehka rozhoupaná spodním proudem. (Fascinaci vodou, potoční, jezerní i mořskou, mi malíř potvrdil, jednu výstavu dokonce uspořádal u potoka v rodných Ponětovicích.) Nabízí se srovnání s malířem Arcimboldim, dvorním podobiznářem Rudolfa II., jenž nejčastěji sestavoval portréty z přírodních plodin. Tento italský mistr je však "vlašsky" jednoznačný, u něj lze tvář rozdělit na plody, pro něž máme jasné pojmenování. Ondráček je naproti tomu seversky zastřený, klade na diváka jiné nároky, podněcuje jeho představivost odlišnými prostředky. Když se na Ondráčkovy profily díváte, napadá vás: co se asi v těch hlavách odehrává? Všichni zpodobení hledí stranou, žádný z nich nedá na vaše zkoumavé pohledy. Jejich oči navíc nejsou nijak zvýrazněné, začasté se zdá jakoby vůbec chyběly. Nechtěl nakonec výtvarník zasadit do jejich záhadných očnic bulvy divákovy? Rozeznáme-li totiž v profilu unavenou tvář gotického rytíře v turnajové přilbě, pod níž se rýsuje prasklá lebeční klenba, trkne nás fantazie svým dlouhým dřevcem a my jsme rázem postavou příběhu, který se rozvíjí v neměřitelné hlubině obrazu. Můžeme být kteroukoli z Ondráčkových hlav. A my skutečně jsme helénským chlapcem s ušlechtilým nosem a mušlí za uchem, renesanční kráskou s dlouhou šíjí a kanýrovaným okružím, langobardským bojovníkem v železné helmici či cromagnoncem klapajícím bytelnou čelistí. Vedle profilů vznikla celá řada listů ještě abstraktnějších, jedná se o rozměrnější listy pokryté snovými scenériemi, jež jsou opět hlubinné. Jde možná o pohledy z batiskafu, jehož kulatá okénka jsou vybroušena jako divotvorné čočky nebo jsou do nich vsazeny pulírované jantary, stejné jako ty, skrze něž sledoval slabozraký Nero skákající delfíny. Ondráček zachycuje tvary a atmosféru pramoře převalujícího se v reflektorech světélkujících ryb a odvažuje se sestoupit hodně hluboko. Zde je však třeba říci, že malířovo "temné dno" v cyklu daktylogramů nenajdeme. S bažinatým, tmavým podložím umělec bojoval v předchozím období, které nazval Černá duha. Jak už název napovídá, pracoval tehdy s jedinou barvou - černotou. Na plátnech z té doby vidíme neprozkoumané, spodní etáže duše, kde bují zmutované lodyhy a stvoly. Tlusté kabely a hadice se zde zauzlují s Gorgóninými vlasy. To je však zcela jiná kapitola. Vraťme se k daktylogramům. Kromě podmořských luk, z jejichž vegetace ční zbytky kupolí, oblouků, schodišť a prampouchů zaniklé Atlantidy, mě zaujaly listy s motivem jakýchsi odkrytých nekropolí, které pramení z Ondráčkovy záliby v archeologii. Nedávno se mi dostaly do ruky náčrtky mikulčického pohřebiště od profesora Poulíka. Okamžitě mi vytanuly na mysli Ondráčkovy "tance kostlivců"! Později mi sám výtvarník tuto souvislost potvrdil. S archeologem Poulíkem, objevitelem mnoha velkomoravských kostelů, se dokonce osobně setkal. A ještě jedna asociace: pařížský Hřbitov neviňátek a zdejší pověstné Ludus de Antichristo - divadelní představení pořádaná přímo na hřbitově, který byl pro tuto příležitost vyzdoben lidskými kostrami chrastícími ve větru. Ondráčkovy kostry však nejsou morbidní, výtvarník se snažil znázornit jejich nejrůznější polohy, které jim určili buď přímo pozůstalí nebo pohyby podloží. Výsledný obraz je velmi sugestivní. Každá lebka má vlastní výraz, každý skelet má rád jinou melodii a rytmus. Skutečná vápenná estetika smrti.

Závěr

Vít Ondráček se daktylogramům věnoval bezmála čtyři roky. Intenzivní práce však nezůstala bez následků - vinou častého styku kůže s barvou došlo k vstřebání velkého množství toxických látek. Následkem byla otrava a delší hospitalizace. Malíř doslova zčernal a málem se stal obětí vlastní techniky, kterou už dnes nemůže ze zdravotních důvodů používat. Najde odvážné pokračovatele?

Lumír