home  blog  recenze  email
  poesie
    próza
   články
překlady
Moje byfé čili Ranní vrávorání




Těšín: Krasohledy, Dupáček a transformátor

Těšínský bufet Tempo se za posledních 12 let téměř nezměnil. Za jeho špinavou výlohou dál nehnutě trčí stejné postavy, svraštělé ještěrčí obličeje stojacích alkoholiků strnule hledí na ulici skrze sklo svého ušmudlaného, ochmataného teraria. Upíjejí tak strašlivě pomalu, sotva jednou za čtvrthodinu pohlédnou do krasohledu půlitru, jsou opatrní a trpěliví, jen občas někdo z nich pokývá hlavou a sám pro sebe si něco zamručí. V Tempu-Templu. Pouze dědeček Dupáček, jenž dostal přezdívku podle věčného netrpělivého a neskutečně rychlého podupávání, se nervózně dožaduje dalšího piva. Výjimka, co potvrzuje pravidlo. Zde v Tempu jsem si poprvé uvědomil, jak odlišné je bufetové a hospodské popíjení, jak jiní jsou jeho protagonisté. Stojací pijáci bývají štíhlí, až vychrtlí. Tím se liší od centnýřových ožungrů hospodských, kteří slují "nosiči šplouchavých van". Stojáci jsou málomluvní. Stojáci jsou stoici. Často spolu nepromluví po celý rok. Tiše sdílejí dřevoštěpkový pultík a jsou. Na rozdíl od hospodských sedáků neiterpretují svou ontogenezi na základě množství vypitých piv. Jejich opilost je usebranější a o to fatálnější. Jednou jsem tady stál vedle šedé postavy s tváří jako skleněná okarína, bylo tiché ráno a já měl pocit, jako by v nitru mého souseda bzučel malý transformátor.

Anděl

Cesta s kamarádem nočním rychlíkem na Smíchov. Ranní vrávorání. V každé červené na semaforu se škvařilo malé peklíčko. Bufet Na Knížecí, dvě smíchovské desítky a žaludek stažený hrubým povříslem, na němž by se oběsilo deste Durynků. Jitro bez slunce a bez peněz. Pobledlý skinhead vedle nás krájel hliníkovým příborem debrecinku. Když vešly do bufetu dvě mladé cikánky, ostentativně jídla zanechal a odešel pryč. To byla chvíle pro nás. Ihned jsme se na uzeninu vrhli jako vlčata. Dvě snědé příchozí to rozesmálo a my našli štědré hostitelky. Nad hlavami se vařila běloba v zářivkách a já jsem si tehdy možná poznamenal:

Město je bledé ve tvářích
a první bufet procitá.
Chodníky táhnou metaři
s výzbrojí jako hoplíta.
Andílkům ze žuly
faldy se vyduly.
Je první režná dopita.

Nádraží Přerov: Pečený rychtář

Už v době, kdy byla u nás železnice, tato Ferrovia Diabolica, budovaná italskými dělníky, měla své prkenné kantýny. Stačí si přečíst Nerudovy Trhany. Na místě kantýn později vyrostly nádražní bufety. K těm největším patří bezesporu přerovský, jenž býval jistotou všech žíznivých studentů, co jezdili na studia do Brna ještě v dobách, kdy v Přerově "přepřahali" lokomotivy. Trať na Brno nebyla do roku 1995 elektrifikována. Jen pohleďme, rozlehlý sál s půltíky i stoly, prostor plný temných nomádů s avarskými rysy, území nešťastných mutantů a přízraků. Tvůrci vesmírné odyseje Startrek se měli inspirovat zde v Přerově - zástupy kosmických ras by bývaly ještě pestřejší. Nad tím vším vysoko u stropu kamenná okřídlená kola, stará rakouská železniční symbolika. A nad vším pachuť nedobrého piva Zubr, které nám v těch dobách chutnalo. A nad vším hanácká mdlobná pomalost. A najednou do bufetové haly vstoupí muž s okem vybouleným nestvůrným způsobem, s bulvou visící na uvolněném očním vazu. Poprvé se mi chtělo z hnusu zvracet. Jindy jsem tady vytáhl z mletého masa předmět podobající se lidské stoličce. V hlavě mi maně vytanula skutečná gastronomická historie ze 16. století. V tom příběhu odmítli katoličtí kněží, přes naléhání hradního pána, pohřbít protestantského rychtáře. Šlechtic jim to oplatil následovně:

Nařezal masa
z rychtáře věrného
před několika
dními umrlého,
s kořením dal jim
také pečeného,
to cos divného.

Pointa:

Mniši, mniši,
že žijete v hříších,
máte ho v břiších.

Třinec: "To som ja!"

A na závěr vzpomínka nostalgická, můj první bufet, třinecká jídelna U kota, hutnické pivní lázně, železářská pivní kúra. Jako jedenáctiletý letecký modelář jsem zde čekával na večerní autobus do Vendryně. Nejradši jsem měl vajíčkový salát a toxicky žlutou limonádu. Skrze ni jsem pozoroval dění kolem sebe a trošinku se třásl: Kostnatý výčepní s útrpným výrazem vypadal skutečně jako Gauguinův Žlutý Kristus z mé dětské knihy o malířství. Jednou jsem tady zapomněl svazeček balsových lišt a když jsem se pro ně vrátil, plavaly už na pultíku v louži piva jako indiánské čluny na jezeře Titikaka. Dobrotivý starý cikán, který pivo převrhl, mi tehdy koupil kofilu a se slovy "To som ja!" ukazoval na černocha z obalu populární čokolády. Dodnes, kdykoli rozbaluji tuhle tyčinku, vidím snědého očazeného cikána, který se na mě usmívá z hloubi mého dětství.

Vyšlo ve Welesu č. 14

Lumír